Nauka o harmonii, která je rozšířena o implicitní nauku o kontrapunktu, je hudebně teoretickou disciplínou s výukovým cílem uspořádání hudebně naukových vědomostí studentů, zavádí řádné názvosloví a symboliku a efektivně prohlubuje poznatky o systematice tónového materiálu a operacích s ním. Základní hudební teorie (hudební nauka) se logicky propojuje s vlastní naukou o akordech a technikami jejich spojování, následuje nauka o kontrapunktu, tedy způsobech vedení a vytváření protihlasu, tvoření sazby akordické i polyfonní, tvořivém způsobu práce s hudební materií na základě analytickém i syntetickém. K tomuto účelu slouží jak vybraná literatura, základní i doporučená, metodika práce s daným basem funkčně tonální harmonie, v konečném důsledku osvojení kompetencí k harmonizaci sopránu, práci s tříhlasou harmonií, melodizaci jednotlivých hlasů, k aplikování zákonitostí kontrapunktu. Tyto teoretické i praktické znalosti, dovednosti a kompetence jsou nezbytným předpokladem pro následující předměty magisterského studia, improvizaci klavírních doprovodů písní, hudební analýzu apod. Náročnost řazení jednotlivých dovedností a znalostí odpovídá taxonomii podle D. Tollingerové, cílí semestrálně od jednodušších poznatků k náročnějším myšlenkovým operacím, vyžadujícím logické myšlení při zapojení a současném rozvíjení múzických daností studentů, resp. jejich talentu. Schopnost harmonické analýzy hudební faktury je potencována dovedností hudební syntézy, tvoření samostatných hudebních vět a celků, limitovaných pouze zaměřením a specifickým hudebním talentem adeptů této náročné disciplíny. Základní studijní literatura: KOFROŇ, J. Učebnice harmonie. Praha: Supraphon, 1984. HŮLA, Z. Nauka o harmonii. Metodika. Úlohy (2 svazky). Praha: 1956. HŮLA, Z. Nauka o kontrapunktu. Praha: Supraphon, 1985. KLAPIL, P. Napříč tonální harmonií. Olomouc: PdF UP, 2007. KLAPIL, P. Kompendium teorie kontrapunktu. Olomouc: PdF UP, 2003. KOSTKA, S., KEY, D. Tonal Harmony. New York, London: McGraw-Hill, 2008. SCHOENBERG, A. Fundamentals of Musical Composition. New York, London: 1999. Doplňující studijní literatura: HONS, M. a kol. Hudební teorie dnes a zítra. Praha: AMU 2010. JANEČEK, K. Harmonie rozborem. Praha: Supraphon, 1982. JANEČEK, K. Skladatelská práce v oblasti klasické harmonie. Praha: Academia, 1973. JANEČEK, K. Tektonika. Nauka o stavbě skladeb. Praha: Supraphon 1968. HRADECKÝ, E. Úvod do studia tonální harmonie. Praha: Supraphon, 1972. RISINGER, K. Nauka o harmonii XX. století. Praha: Supraphon 1978. RISINGER, K. Nauka o kontrapunktu XX. století. Praha: Supraphon, 1984. RISINGER, K. Hierarchie hudebních celků. Praha: Panton, 1969. TICHÝ, V. Harmonicky myslet a slyšet. Praha: HAMU 1996. FUX, J. J. Gradus Ad Parnassum (Study of Counterpoint). New York, London: 1965. MANN, A. The Study of Fugue. New York, London: 1987. MACOME, R. The Science of Music. Oxford: Clarendon Press, 1997. SWAIN, J. P. Musical Languages. New York, London: W.W. Norton, 1997.
V rozsahu náplně daného předmětu.
|