Sběratelství má své kořeny ve starověku, kdy z počátku úzce souviselo s přípravou na posmrtný život. Ptolemaiovská Alexandrie byla centrem vzdělanosti a v Mouseionu, respektive proslulé knihovně, byla uložena nejrozsáhlejší kolekce papyrových svitků starověkého světa. Římský antický svět toužil po památkách řeckého sochařství a po vzoru Alexandrijské knihovny i shromáždění vědění světa. Středověcí vladaři se obklopovali sbírkami ostatků svatých a v jeho pozdní fázi i kultivovanějšími formami jako např. iluminovanými rukopisy. Na sklonku 15. a především v průběhu 16. století počaly umělecké kabinety a galerie systematicky budovat bohaté patricijské rodiny v Itálii - Medici, Gonzaga, Farnese, Borghese a další. Velice brzy se k nim přidali Habsburkové. Zatímco sbírky obrazů byly spíše než s trhem a systematickými nákupy svázány s rodinou a uměleckým mecenátem, byl v renesanci znovu otevřen koncept všeho vědění světa, který dovolil rozvoji kabinetů kuriozit (camera delle meraviglie, gabinetto delle curiosit?, Wunderkammer, Kunstkammern ad.) - koncept makrokosmu v mikrokosmu. Více i méně systematicky se tak v jediné galerii vedle sebe hromadila umělecká díla a artefakty, ke kterým měl jejich majitel často osobní vztah, a které později začal využívat k sebereprezentaci. Raný novověk a především 17. století jsou v mnoha ohledech obdobím iniciačním. Na základech dvou století renesance se nerozvíjí pouze sběratelství ale také velké množství vědních oborů. Umění se komercionalizuje a v průběhu 17. století jsou rozprodány celé velké soubory desetiletí hromaděných rodinných sbírek. Umění se stává předmětem finančních spekulací - rodí se skutečný trh s uměním. Přednáška představí nejdůležitější sběratele 17. století, nejkvalitnější sbírky a principy raně novověkého trhu s uměleckými předměty.
Základní orientace v oblasti sběratelství 17. století. Pochopení specifik 17. století a jejich vlivu na vývoj konceptu sbírky a sběratelství.
|