V kurzu jsou probírány klasické práce z oblasti filosofie, logiky a metodologie sociálních věd, zejména sociologie jako oblasti vzdělávání, v níž je zařazen obor kulturní antropologie. Diskuse v seminářích sleduje linii dvou základních odlišných teoretických směrů: pozitivismu a interpretativismu, tj. rozdíl mezi kauzálním modelem vysvětlení příčin a důsledků a modelem vysvětlení skrze porozumění významům stavů a jevů. Kurz zohlední i současné metodologické inovace v kvantitativním a kvalitativním výzkumu. Jeho absolvování tak přispěje ke zkvalitnění výzkumných kompetencí studentů. Předmět je teoretickou přípravou pro kurz Výzkumná strategie, design a metoda a další předměty zaměřené na metody a metodiku výzkumu v sociálních vědách. Znalosti a dovednosti: Po úspěšném absolvování kurzu studující získají hlubší teoretické znalosti o vývoji a současném stavu paradigmat metodologie vědy všeobecně a věd sociálních zvláště, se zaměřením na sociologii jako oblast vzdělávání, do níž patří obor kulturní antropologie. Porozumí stěžejním metodologickým problémům sociálních věd/sociologie, shodám a zvláštnostem v metodách sociálně vědních a humanitních disciplín, vztahu mezi sociologickou teorií a kvantitativními a kvalitativními výzkumnými přístupy, rozdílu mezi základním a aplikovaným výzkumem. Kritické studium základních metodologických principů jim umožní adekvátní přístup k výzkumným problémům, ve zpětné vazbě k teoretickému rámování. Osnova: 1. Durkheimova koncepce sociologie rozvíjené po vzoru přírodních věd, tzn. uplatňující pozitivistické metody. Pravidla sociologické metody "vypovídat o sociálních jevech jako o věcech, k nimž lze přistupovat objektivně" (viz postuláty sociologického bádání). Metoda explanace: kauzální vysvětlení 2. Weberova koncepce sociologie jako součást hermeneutické tradice: Sociologie coby chápající věda, jejímž cílem je "porozumět sociálnímu jednání pomocí výkladu, a tím ho kauzálně vysvětlovat v jeho průběhu i v jeho účincích" (zaměření na smysl, metoda interpretace smysluplného lidského jednání) 3. Rozvoj pozitivistického zaměření sociologie: empirická (kvantitativní) metodologie P. F. Lazarsfelda. Novopozitivistická orientace na kvantitativní zachycení studovaných jevů. Lazarsfeld a jeho přínos pro vývoj moderních empirických metod v sociologii Kritický racionalismus K. R. Poppera. Popperův kritický vstup do diskuse o pozitivistické metodologii: antiverifikacionismus, antiinduktivismus, antikumulativismus 4. Rozvoj sociologické hermeneutiky, vzájemné obohacování fenomenologické sociologie a interakcionismu. Interpretativní (subjektivistická) epistemologie. Fenomenologická sociologie A. Schütze: Vědecké konstrukty a jejich vztah k "realitě" sociálního světa, metodologické postupy objektivního zkoumání subjektivního smyslu sociálního jednání, postuláty pro vědecké modelové konstrukty sociálního světa Etnometodologie H. Garfinkela: Distance od konvenční/pozitivistické metodologie, kritická revize metod kvantitativního výzkumu. Etnometodologie jako konkrétní výzkumná metoda, odkrývání "skrytých" underlying patterns, backround expectancies Symbolický interakcionismus G. H. Meada. Podněty Meada pro konstituování metodologie respektující "humanistické" vidění společnosti v opozici k metodologii kvantitativní ("senzitivní" metodologie H. Blumera; metodologické principy symbolického interakcionismu formulované N. Denzinem) 5. Objektivita vědeckého, resp. sociálně vědního, sociologického poznání. Vědecké poznání a pravda. Téma objektivity a pravdivosti ve vědě v přístupu T. Kuhna, P. K. Feyerabenda. Kritické zhodnocení logické konsistence pozitivistického a interpretativního přístupu a jejich explicitních a implicitních teorií objektivity/pravdivosti. "Je možná věda (sociologie) ´bez pravdy´"?
|