Madrigal v období renesance hudba, která měla poučit, potěšit a pohnout 1. Středověký systém Septem artes liberales, disciplíny trivia a raněrenesanční studia humanitatis, musica v souboru čtyř disciplín quadrivia a renesanční teorie proporce 2. Středovost rozumové duše člověka v renesanční novoplatónské hierarchii universa, její hudební proporce a návrat k pythagorejskému tetradickému systému humorální teorie temperamentů 3. Pneuma, neboli spiritus, neboli duch, neboli dech jako mocnost propojující tělo a duši, obnovení orfického hymnu zpívaného za doprovodu lyry jako součást nové estetiky životní normy vyjádřené ve Ficinových Třech knihách o životě a role této nové "vzdušné" písně v duchovní proměně člověka 4. Neopetrarkismus Pietra Bemba ústící do nové poetiky kontrárních zvukových kvalit verše, jehož nejvýraznějším projevem je vznik nového druhu madrigalu 5. Docere, poučit, delectare, potěšit, movere, pohnout úkoly řečnického umění jako nové úkoly i umění hudebního, v němž se nadále musí dodržovat používání výrazových prostředků podle jednoho ze tří stylů a zařazení hudebního madrigalu do tzv. smíšeného stylu 6. Vývoj madrigalu na pozadí obvyklého učebnicového výkladu vývoje renesanční hudby ve sledu skladatelských generací tzv. franko-vlámské školy 7. Instituce renesanční svatby, v níž se odráží naplňování antického ideálu "svatby uměn" a role madrigalu v hudebních intermédiích jako součásti svatebního rituálu 8. Francouzské "umělecké" akademie a jejich vliv na přerod francouzského chansonu v nový hudební druh airu jako francouzské verze madrigalu 9. Madrigal na pozadí vývojem kontrapunktické nauky určovaných kompozičních pravidel a jejich porušování v rámci tzv. "poetické" licence, které bude demonstrováno na sporu mezi Monteverdim a Artusim 10. Nová seskupení antikou inspirovaných básníků a hudebníků v druhé polovině 16. století v Itálii, Francii, Německu a Anglii stejné cíle s rozcházejícími se cestami při hledání prostředků jejich naplnění 11. Specifická odnož tzv. duchovního madrigalu, kterou v Praze rozvíjel Philippe de Monte a co se o vývoji hudebních prostředků madrigalu můžeme dozvědět z Monteho dedikačních předmluv jednotlivých madrigalových sbírek pro císaře Rudolfa II. 12. Jak analyzovat renesanční hudební kompozice a proč nám v tom může být značně nápomocna znalost Keplerových spisů pohybujících se na pomezí mezi astronomií a hudbou Rozšiřující literatura vedle základních titulů uvedených níže Brooks, Jeanice: Courtly Song in Late Sixteenth-Century France. Chicago: The University of Chicago Press, 2000. Einstein, Alfred: The Italian Madrigal. 3 sv. Princeton, New Jersey: Princeton University Press, 1949. Gozza, Paolo: La musica nella Rivoluzione scientifica del Seicento. Bologna: Il Mulino, 1989. Haar, James: The Science and Art of Renaissance Music. New Jersey: Princeton University Press, 1998. Hammond, Susan Lewis. The madrigal: A research and information guide. New York: Routledge, 2011. His, Isabelle: Claude Le Jeune (v.1530-1600). Un compositeur entre Renaissance et baroque. Arles: Actes sud, 2000. Hocke, Gustav René: Svět jako labyrint. Manýrismus v literatuře. Triáda/H&H, Praha 2001. Chastel, André: Marsile Ficin et l'art. Geneve: Droz, 1954. Newcomb, Anthony: The madrigal at Ferrara, 15791597. 2 sv. Princeton: Princeton University Press, 1980. Palisca, V. Claude: Studies in the History of Italian Music and Music Theory. Oxford: Clarendon Press, 1994. Panofsky, Erwin: Idea: příspěvek k historii pojmu starší teorie umění. Praha: Malvern, 2014. Panofsky, Erwin: Význam ve výtvarném umění. Praha: Odeon, 1981. Pater, Walter: Renesance. Studie o výtvarném umění a poezii. Olomouc: Votobia, 1996. Saslow, M. James: The Medici Wedding of 1589. Florentine Festival as Theatrum Mundi. New Haven: Yale University Press, 1996. Stephenson, Bruce: The Music of the Heavens. Princeton University Press, New Jersey 1994. Yatesová, Frances: Umění paměti. Praha: Malvern, 2015.
|
Cílem cyklu přednášek je seznámit posluchače s vývojem hudby v období renesance prostřednictvím madrigalu jako specifického nového druhu, který tuto dobu z hlediska hudby a jejího propojení s poezií výrazně charakterizuje. Sledování tohoto vývoje je zasazeno do širšího dobového kontextu, v němž bude důraz kladen zejména na vliv antických autorů, formování hudebního myšlení jako součásti souboru humanistických studií, obecných dobových teorií umění (umělecké poetiky, jednotlivé rétorické disciplíny ad.) a celkového zastřešujícího rámce renesanční filosofie a estetiky (renesanční platonismus, novoplatonismus a aristotelismus).
Studenti předmětu získají přehled a znalosti z látky dějin vývoje evropské hudby v období renesance, které rozšíří jejich dosavadní vědomosti z dějin studovaných uměleckých druhů a žánrů a prohloubí porozumění umění v širších filozofických, estetických, kulturních, společenských a politických souvislostech.
|
Ústní zkouška, Písemná zkouška, Analýza výkonů studenta
Studium odborné literatury. Předmět je zakončen zkouškou, která se skládá z písemné a ústní části. Zkouška prověří znalosti konkrétních uměleckých děl, jejich autorství, zvládnutí oborové odborné terminologie, orientaci v dataci a celkových filozofických, estetických, kulturních, společenských a politických souvislostech na základě odpřednášené látky a doporučené literatury. Písemná a ústní zkouška se koná v jeden den. První část zkoušky je písemná. Na tuto první část zkoušky se studenti dostaví hromadně ve vypsaném termínu a čase. Po vyhodnocení písemné části se bude ve stejný den konat ústní část zkoušky pro studenty, kteří úspěšně složí písemnou část. Výsledná známka je tvořena součtem výsledků obou částí zkoušky. Písemná část zkoušky: 60%. Ústní část zkoušky: 40%. Podmínkou připuštění k ústní části zkoušky je dosažení minimálního stanoveného počtu bodů z písemného zkušebního testu. Zápočet bude udělen na základě přednesení referátu a obhájení písemné seminární práce.
|
-
Dykast, R. (2005). Hudba věku melancholie. Praha: TOGGA.
-
Einstein, A. (1968). Od renesance k hudbě dneška.
-
Kristeller, P. O., & Nejeschleba, T. Osm filosofů italské renesance.
-
Yates, F. A., & Gajdoš, E. (2009). Giordano Bruno a hermetická tradice. Praha: Vyšehrad.
|